Letos se opět vánoční stromek vmáčkl vedle televize. Nevypadal špatně, ale byl tak nějak větší a pokaždé jsme museli naklánět hlavu, abychom přes větve viděli obrazovku. A když jsme si sedli na naši malou, starší sedačku, bylo jasné, že ani tenhle kus nábytku už není, co býval.

Teď, když stromek zmizel, nezbylo po něm nic než volné místo a otázka, co s tím vším. Nová sedačka? Určitě. Větší, modernější, pohodlnější. Taková, na kterou se vejde celá rodina i s psem, a ještě zůstane kousek prostoru pro nohy. Ale když se na ten obývák podíváme, není úplně jasné, kam by se taková sedačka vešla.

Je zvláštní, jak často se na začátku roku ocitáme v téhle roli. V roli architekta vlastního života. Zkoušíme si různé verze budoucnosti. Někdo si dává předsevzetí, sepisuje seznam cílů, jiný se dívá na vizualizace domů, které možná nikdy nikdo nepostaví. A někdo třeba přesunuje gauč. Jenže někdy to úplně nejde. Někdy prostě narazíme na zeď. Nebo na stůl, který už nejde odsunout dál.

A tak hledáme způsoby, jak to zařídit. Nejen s nábytkem, ale i s tím vším ostatním v životě. Hledáme kompromisy, skládáme věci tak, aby dávaly smysl, i když to není úplně podle plánu. Na sedačku možná přidáme polštáře, aby to bylo pohodlnější, nebo ji dáme nové čalounění, aby se tvářila jako nová. A jinak?
A možná se nakonec smíříme s tím, že perfektní řešení neexistuje.

Nakonec asi nezáleží na tom, jak velká bude ta sedačka. Spíš jde o to, jestli se na ní vejdeme i s tím, co s sebou nosíme—se sny, s nápady, s vánočními stromky a s tím, co občas musí ustoupit stranou.